Protimluv 2022/4_přeložil: Robert Svoboda

Krisztina Tóthová nám ukazuje,
co nechceme, ale přesto
musíme vidět
Robert Svoboda

Ráda se věnuje neobvyklým, citlivým a kontroverzním tématům, a to i ve svých
knihách pro děti (například nevyléčitelná nemoc a smrt v rodině, adopce, vztah
k menšinám atd.). Texty otištěné v tomto čísle Protimluvu pocházejí z autorčiny
nejnovější sbírky, kterou pod názvem Bálnadal (Velrybí píseň) vydalo budapešťské
nakladatelství Magvető v roce 2021; obsahuje básně z let 2017–2020.

Kniha sestává ze tří cyklů. Nejprve nás autorka vede Údolní
cestou kratších epických příběhů a monologů, na jejímž konci nás čeká
Cesta do Číny, symbolizovaná deseti haiku. Poslední část tvoří Prostory;
temné, hluboké a daleké. Krisztina Tóthová je přesvědčena, že opravdová
báseň přichází vždycky z hloubky, přichází podvědomě a nese nám nějakou
hrůznou novinu z těch nejčernějších a nejmrazivějších hlubin, kam jsme
se ještě nikdy nedostali. Víceméně na totéž poukazují temné, chladné vody,
nekonečné vandrování a záhadná píseň osamělé velryby v titulní básni.

Logickou odměnou je kůže zjizvená ostrými útesy a harpunami. Osud
umělce, hodného toho jména. Týž stav a pocit je na momentce zvané “haiku”
zachycen jiným obrazem:

Proti proudu se
zmítám, rozeschlá loďka,
naplnil ji čas.

Poetika a básnická dikce Krisztiny Tóthové jsou čím dál tím vyzrálejší.
Ač ona sama nevěří v převratné změny: Hlas autora se mění s měnícím se
vkusem a přístupem ke světu. Může si oblíbit jinou formu, jeho věty mohoumít jiný rytmus, jinou délku, ale typický,
individuální charakter jeho psaní – pokud si jej vypěstoval – bude za
všech okolností rozpoznatelný. Tóthová si uvědomuje, že něco jako „stěžejní
dílo“ je pouhou iluzí, ale i přesto se snaží, jakmile začne psát něco nového,
aby to bylo jiné, neotřelé, aby napsala něco, co tu ještě nebylo. A všechny
dřívější texty jako by k tomu byly průpravou…
Za svůj hlavní spisovatelský úkol považuje co nejpřesněji zaznamenat
věci, které vidí a slyší kolem sebe. Tím zároveň zaujímá jednoznačné občanské
stanovisko, protože jako introvert se v literatuře nerada přímo vyjadřuje
k politickým a společenským otázkám. Jejím příspěvkem do diskuse je
co nejjasnější formulace toho, co odpozorovala. Ať už to jsou popisy situací,
krátké útržky monologů nebo někdy jen jemné narážky, zajiskření určitých
obrázků.

Z těla už je stín
hozený na břeh, v dálce
koupe se duše.

Je na čtenáři, aby si ze zaznamenatelných střípků skutečnosti sám složil
příběh a rozhodl, nakolik bude mít tragické, nebo optimistické vyznění.

Velrybí zpěv
Velryba vandruje
v temných vodách se smočí
zpívat si začne až
se jí břeh ztratí z očí
zpívá si u Grónska
a žije dvě stě let
na kůži stopy harpun
není jí rozumět
o čem vlastně zpívá
a komu nikdo neví
chladný spodní proud nese
dál ten zpěv velrybí
složité melodie
v zamrzlém moři plavou
ambrou nasáklé vlny
táhnou velrybí hlavou
velryba spí a zdají
se jí neklidné sny
rozdírají je ostré
pobřežní útesy
velryba je smutná
ten velrybí veležal
už srostl s jejím tělem
a sám se velrybou stal
lidé koukají z lodi
co má na sobě jizev
a nikdo nedokáže
rozluštit velrybí zpěv

Blboun nejapný
Leží na podlaze v kuchyni.
Rozevírá špatně ukrytý
dlouhý zobák pták
už dávno vymřelý.
Pod stůl spadlé kleště na salát,
je to dodo, schoval se, má strach.
Žijeme oba v různých epochách:
On s vymřením nespěchá.
Kdo z nás na to spěchá?
Přesto se sehnu pod splývající
lem ubrusu, ruka nahmatá
zobák, ale bez blbouna.
Ptáku! Když neumíš
létat, nemáš tu co dělat.
Na tlející peří sedá prach:
Jen jménem přežíváš.
Tenké kleště zbarvené
jako kost vecpu do zásuvky
k alpakovým lžícím, ke struhadlům,
k ostrým nožům s dřevěnou střenkou.
Slyším, že i tam se otvírají.
Bouří se, zatarasí zásuvku –
ať tahám, jak tahám, zasekla se,
válčí zevnitř, z opevněných hradeb.
Myslí, že se může schovat.
Kdo z nás si to nemyslí?
Na Mauritiu či na Marsu,
pod ubrusem splývajícím k zemi.
Sáhnu do škvíry a už ho mám v hrsti,
blekotavý rozevřený zobák sevřu
zavařovací gumou. Vždyť stejně končíš.
Mlč, blboune nejapný.

Jeviště
Hlavní kulisou je jazyk.
Růžová, měkká látka,
na scéně prodělává různé proměny.
Jednou křeslo, jindy hebký travnatý pahrbek.
Ty stojíš uprostřed toho všeho,
jsi tam jediná hlasivka. Jsi herec!
Přicházíš zezadu, rozhlížíš se,
hlediště pod tebou je chrup.
Přímo proti sobě vidíš řezák.
Bílý a mladý, kamínek
do něho vsazený se blýská.
I jeho pár
je bílý a mladý.
Jeden bez druhého se nehnou, to se ví,
jsou si k nerozeznání podobné,
ty krásné řezáky.
Zato po straně
ta vroubkovaná stolička
se zdá být děravá a stará.
Vedle ní, ano,
v tom světle je to dobře vidět,
je jeden zub pryč.
Díváš se na sedmičku vlevo nahoře
a pak tě smete krvavá slina, opona.
Když chybí jazyk,
marná sláva, není si kam lehnout,
halabala ukážeš, tam je postel,
tam zase stůl.
Možná ti uvěří, možná ne, když chybí jazyk.
Potom znovu
to purpurové polknutí, opona,
vždycky je to stejné.

Večerní ticho.
Sklopená, zvednutá sedadla.
Všechny zuby odcházejí z úst,
třenové, řezáky a mohutné stoličky.
No a ten jazyk,
tvé nádherné kulisy jsou
v tom pološeru tak
zbytečné.
Ale kdo dělal,
vážně, kdo dělal dnes
nápovědu?
Nad tím hloubáš a najednou
tě zaplaví bezmezná vděčnost.
Země se po ní slehla, ale
její tvář bude
nejdůležitější.

Píseň o tajném životě
Můj tajný život je míhavá kočka mezi parkujícími auty,
vzpomínka s jedním růžkem natrženým, stín na požární zdi,
Svůj tajný život si žiji na tvé rohovce bdící v noci,
jednou na mě zamhuř úplně ty svoje škrábnuté oči,
Můj tajný život je prázdný pokoj v hlavě, ve zdech s ozvěnou,
jednou jsem se tam vyklonila z okna a zpívala černou,
Můj tajný život je holubí mrtvolkou páchnoucí střecha rozpadlá napadrť,
vyrudlé šaty na nebi, do kterých jednou doroste i smrt,
Můj tajný život je prasklina běžící přes živou tvář a dál,
cesta za záda času, místo, kde nedělám skandál,
Můj tajný život je nádraží, kterým vlak jenom proletí,
je ticho a tma jak v pytli, než napočítám do deseti,
Můj tajný život je několik naskenovaných chvil,
zmačkaný list, ze ztraceného sešitu tady zbyl,
Můj tajný život má mezery, je nesrozumitelný navěky,
s mými jinými blednoucími tvářemi mě porovnej ty,
Můj tajný život je zažloutlý násep, odpadky zaházený,
touha putující v těle a pobyt v prostorech zde na zemi,
Svůj tajný život, aby byl tajný, pokaždé zamknu,
sen u něho buší pěstí na dveře časně k ránu,
Můj tajný život, jak právě vidíš, co nevidět uplyne,
jednou na mě ty svoje škrábnuté oči zamhuř úplně,
Svůj tajný život, aby žil, jsem si vymyslela,
teď svítí elektřinou v tom domě na konci světa.

Krisztina Tóthová /*1967/
Uznávaná a oceňovaná maďarská básnířka, prozaička a dramatička, autorka literatury
pro dospělé i pro děti, literární překladatelka (se zaměřením na francouzskou jazykovou
oblast) a sochařka. Proslavila se i jako tvůrkyně a restaurátorka skleněných vitráží. V češtině
jí v knižní podobě dosud vyšla sbírka povídek Čárový kód (Fra, 2011), román Akvárium (Fra, 2014)
a pohádka Dívka, která nemluvila (Baobab, 2018).